Náboženství

Předpisy katolické církve.

Kanon 1399 $4 praví: Samy sebou jsou zakázány knihy kterýchkoliv nekatolíků, které jednají ex professo o náboženství, leč by bylo jisto, že v nich není nic obsaženo proti katolické víře. Tedy knihy nekatolíků, buď odpadlíků nebo bludařů nebo rozkolníků nebo nepokřtěných, když jednají o náboženských otázkách. Všecky knihy nekatolíků jednající o posvátné vědě, o pravdách věroučných nabo mravoučných, o církevním právu a církevních dějinnách, o pravdách filozofických, které jsou podkladem náboženství a bohovědy, pokládají se buď za bludné nebo aspoň víře nebezpečné, není-li opak zaručen.
Kanon 1385: nesmějí být vydávány ani od laiků bez předchozí cenzury. Ve 2.bodě $ 1 uvedeného kanonu se praví výslovně, že schválení církevního potřebují knihy, které se týkají Písma svatého, posvátné bohovědy, církevních dějin a církevního práva, přirozené bohovědy, etiky a jiných náboženských a mravoučných nauk.
Kanon 1398: katolíkům je rovněž zakázáno neschválenou knihu vydávat a šířit, uchovávat u sebe, prodávat, předkládat do jiného jazyka, jiným ji půjčovat.

Vedle aktuálního zpravodajství, erotiky a nabídky čehokoliv je náboženství dalším fenoménem internetu. Na internetu lze v podstatě publikovat cokoliv bez vynaložení mnoha peněz. Jen ten čas se musí věnovat. Náboženství je prezentováno jak oficialními stránkami různých církví, charit, ale hlavně osobními stránkami jednotlivých lidí. Na těchto stránkách najdeme vyznání, poznání. Mnoho těchto stránek je napsáno v dobré víře a pro dobro víry. Je smutnou pravdou, že nábožensky založených stránek je podstatně více než materialisticky založených. Jejich úroveň je odlišná. Některé jsou pěkné a některé ne. Díváte-li se na obsah, pak jistě najdete tu, která bude blízká Vašim názorům.

Papežův velikonoční list, aneb další důkaz dobroty katolické církve.
Proto se katoličtí věřící, i když respektují náboženské přesvědčení těchto svých odloučených bratří, mají zdržet účasti na přijímání podávaného při jejich slavnostech, aby neposkytovali prostor dvojznačnostem o povaze eucharistie a dostáli povinnosti vydávat jasné svědectví pravdě. Jinak by to jen zpožďovalo cestu k plné viditelné jednotě. Podobně si nelze myslet, že je možné nahrazovat nedělní mši svatou ekumenickými bohoslužbami slova nebo společnými setkáními v modlitbě s křesťany patřícími ke shora uvedeným církevním společnostem nebo účastí na jejich liturgické bohoslužbě. Takové slavnosti a setkání, samy o sobě při vhodných příležitostech chvályhodné, připravují i na žádoucí plné společenství v eucharistii, ale nemohou je nahradit

Jsem ateista a nevěřím v boha. Věřím v člověka a i když jsem se v lidech mnohokrát zklamal. Věřím, že jednoho dne lidstvo pozná, že jen společnou cestou dokáže jít dál. Uznávám však právo člověka rozhodnout se, jakou cestou se dá. V minulých staletích bylo lidstvu neustále vkládáno, že jedině náboženství spasí svět. Musím však podotknout, že mnoho lidí tuto víru přijalo zcela dobrovolně. Na druhé straně milióny lidí byli nuceni ji přijmout pod klatbou smrti. Historie nás poučuje, že vše, co se stalo, se stalo skrze člověka. Ať v dobrém či zlém. Není vinou lidstva, že je všude tolik násilí, je to vždy vinou určitého, konkrétního člověka. Vše, co se dělo v dějinách, se stalo prostřednictvím člověka. Proč by tedy měl existovat bůh?
Bůh poskytuje člověku lásku, odpuštění a víru. Vše toto lze najít i u druhého člověka - jen to hledat a najít. Lidstvo stojí před mezníkem: zda se rozdělí podle svých bohů, či se spojí ve jménu lásky. Je jen na nás, jakou cestu si vybereme. Nedělám si iluze, že lidstvo jako celek prohlédne a spojí se.
Ale
Zničení soch militantními muslimy mě jen utvrzuje ve skutečnosti, že věříci ve svého boha odmítá bohy jiné a nenávidí ostatní. Nedělejme si iluze, že křesťani budou tolerantní k ostatním. Ostatně pálení knih, lidí v minulosti je jen dokladem jejich chování, když se dostanou k moci. Člověk zaslepený svou vírou nevidí, neslyší a s klidem páchá nejstrašnější zločiny, protože věří, že mu jeho bůh odpustí a přijme ho ve věčném životu. A právě toto prezentování tzv.věčného života je jednou z mnoha příčin, proč nemohu věřit náboženství jako takovému.
Ale odpustíme mu my lidé. On nežádá naše odpuštění, ale žádá svého boha, který mu zřejmě nepoví, že smrt jiných je hříchem.

Jan 8:12 Tedy Ježíš opět jim mluvil, řka: Já jsem Světlo světa. Kdož mne následuje, nebudeť choditi v temnostech, ale budeť míti Světlo života.
Dle křesťanského učení byl svět stvořen pro boha a kvůli bohu. Člověk přirozeně tíhne k vyšší autoritě a ta je pro křesťanství bůh. Bůh – Kristus je vykupitelem tohoto světa. Křesťanství je náboženstvím naděje, protože křesťané věří, že po smrti mají naději. Co však s nadějí, když je tvořena slávou pozemskou, touhou po majetku a mamonu. Staví na odiv své paláce a kostely. V nich mluví o chudobě a naději v lepší život. Podíváme-li se na historii církve, vidíme nejenom službu mnoha služebníků božích prostým lidem, ale hlavně službu mocným, touhu po mamonu, moci. Vzájemná nevraživost církví je jen třešní na dortu zla, které je pácháno ve jménu církve. Jistě lze namítnout, že toto zlo páchali jedinci. Ale církev se od nich nikdy nedistancovala. Dokonce je chránila, protože by utrpěla její prestiž.

Nahum 1:2 Hospodin jest Bůh horlivý a mstitel, mstitel jestiť Hospodin, a zůřivý. Hospodin uvodí pomstu na protivníky své, a drží hněv proti nepřátelům svým.
Kde je učení o dobrotě, když historie ukazuje, jak krutá byla církev. Lidé jsou omylní a tedy i učení křesťané mohli páchat zlo z nevědomosti. Co je však na tomto nepřehlédnuté je nečinnost boha, v jehož jménu se to stávalo, stává a bude stávat. Bůh však je neomylný. Bůh dává člověku volnost, ale běda, jak ji člověk využije jinak než vírou v něj. Nač je pak volnost a svoboda. Volnost a svoboda je stav, kdy člověk má možnost rozhodnout, jakou cestou se dá, aniž za své rozhodnutí nese následky. Samozřejmě nese následky za cestu, kterou si vyvolil, ale to je přece normální. Nenormální je nést následek za rozhodnutí. Křesťanství se od roku 325 n.l., kdy se dostalo k moci, neustále plnilo funkci nejen náboženskou, ale převážně politickou.

Náboženství by mělo být soukromé, pokud je vystavováno na odiv, již není náboženstvím. Všichni, kdož uvěří v nějaké náboženství, by měli mít možnost uctívat svého boha, konat své obřady.//problém zapření náboženství//.Jistě, nemám nic proti kostelům, meditaci v nich ani proti obřadům v nich konaných. Ale okázalost obřadů, oblečení je jen dalším náznakem, že náboženství se stalo divadlem. Okázalost církevních budov je jen třešničkou. A jejich touha po penězích. Platím je i já, ač jsem nevěřící a nevěřím dobrotě jejich slov. Na rozdíl od darů církvím, my ateisté nedostáváme nic. Ale nezávidím.

Křesťanství nás již staletí straší peklem, ďáblem. Líčí nemohoucnost lidstva, strašlivá muka, které prožíváme, naše prokletí. Odklonění od boha způsobilo, že jsme se stali pouhým živočišným druhem. Je podivné, že bůh sám předvídal naše zhroucení, a tak jsme jen vyplnili boží plán. Bůh ve své velikosti a moudrosti předpokládal toto zhroucení, a tak seslal na zem Ježíše, aby lidstvo a ty co v něj uvěří zachránil. Za to jsou křesťané strašeni peklem a věčným zatracením. Proč jsme tak strašeni?
Církev svatá dobře ví, že lidský strach je mocný. Strach z neznáma, z věcí, které nemůžeme ovlivnit. Do toho vstupuje církev svojí vizí ďábla, démonů a věčného zatracení. Každá křesťanská kniha líčí temnotu lidkého pokolení a strašlivý úděl člověka odkloněného od boha. Líčení nemocí, strašlivých bolestí.
Vírou v Krista je možnost dosáhnout vykoupení z hříchu, tedy bůh odpouští těm, kteří jsou ochotni věřit a následovat cestu Kristovu. Kristus umřel za naše hříchy. Opravdu si křes ťané myslíte, že následováním Krista jste zbaveni hříchu a odpovědnosti za stav společnosti? Křesťané se rádi ohání tvrzením, že Kristus přišel na svět nejen proto, aby spasil tento svět, ale aby ukázal cestu. Již však mlčí ve směru té cesty.
Kristus přinesl nejen lásku a boha, ale i uzdravení. Je podivné, jak často Bible líčí uzdravování. Kolik jiných uzdravovalo a nestali se bohy!
31-7-2002
Papež Jan Pavel II při cestě po americkém kontinentu chce prohlásit za svatého indiánského kněze.Tak tomu se říká opravdová katolická láska. Nejdříve vyhladit, když se to nepodaří, po staletí je jaksi uznat.

Genesis 4:1 Adam pak poznal Evu ženu svou, kterážto počavši, porodila Kaina a řekla: Obdržela jsem muže na Hospodinu.
2 A opět porodila bratra jeho Abele. I byl Abel pastýř ovcí, a Kain byl oráč.
3 Po mnohých pak dnech stalo se, že obětoval Kain z úrody zemské obět Hospodinu.
4 Ano i Abel také obětoval z prvorozených věcí stáda svého, a z tuku jejich. I vzhlédl Hospodin na Abele a na obět jeho.
5 Na Kaina pak a na obět jeho nevzhlédl. Protož rozlítil se Kain náramně, a opadla tvář jeho.

Zde je první důkaz boží moudrosti, lásky. Každý bratr obětoval to, co měl. Hospodin však neměl pochopení a rozhodl připustit jednoho a druhého ne. Pak je však celá Bible jen pouhé slovo. Ne činy. Bůh ve své moudrosti rozhodne, že jen jeden je dobrý a ten druhý špatný. Čím meřil výši oběti? To však už v církvi zůstalo. Jednoduchou formulí rozdělí lidi na dobré a špatné, ne kvůli jejích činům, ale z nějakého nám podivného důvodu. Bůh je opravdu zvláštní tvor.