Váhal jsem, zda se mám pustit do studia Bible jako takové, ale Bible je základní knihou křesťanství a vše ostatní je pomíjivé. Moje studium bude vycházet z pouhého přečtení a vysvětlení.

1 - nejčtenější kniha.Ano, Bible byla přeložena do mnoha jazyků, provází nás staletími, ale kolik lidí může doopravdy říci, přečetl jsem Bibli? Vždyť lidé minulých staletí neuměli číst. Tak z Bible známe jen několik příběhů. A hned si myslíme, že známe Bibli celou. Spousta lidí měla Bibli na stole, ale jen ji tam měli. Krásný příklad je americká přísaha na Bibli před soudem, kolik lidí přísahalo, že budou mluvit pravdu, ale přesto lhali, jako když se nechumelí? Je to důkaz, že ji četli? Že ji věřili? I já mám Bibli na stole. Jen z jiného důvodu. A tak Bibli četlo pár nadšenců, pár církevních hodnostářů. Ale ani to, že Bible je nejčtenější, nás nemůže dovést k tomu, že je něčím významná. Lidé totiž velmi rádi dělají věci, které dělají i jiní. Ne aby dosáhli stejného vzdělání. Ale prostě jen chtěli být ve stejném davu. A tak když věřící člověk otevírá Bibli, čte příběhy, které má již nejméně stokrát přečtené, aby se přesvědčil, že koná dobře. Že se rozhodl správně. A možná si chce přečíst, že jakýsi bůh na něj pořád myslí.

2 - boží slovo.Bible je boží slovo. Ve starém zákoně je popsáno, jak bůh dává Mojžíšovi desatero. Jasné, krátké, výstižné. Ale Bible, to je jiná, plná jinotajů, narážek, podobenství. Vždyť bůh musel vědět , že člověk ji nemůže pochopit. Proč nedal do Bible jasné věty? Jistě, byl to jeho plán. Přímo geniální. Zjevil se mnoha autorům a místo toho, aby jim jasně a zřetelně sdělil své slovo, sděluje příběhy plné jinotajů, hřmění, historických faktů. Boží slovo psané lidmi, kteří byli inspirováni bohem. Jenže...Bible není o člověku, ne o jeho životě, ale je slovem o bohu. Bůh tedy vyzdvihuje sám sebe.

3 - jednota bible.Bibli psalo asi přes 40 autorů, a přesto je jednotná. No to se dalo čekat. Vždyt Bible a knihy v ní byly pečlivě vybrány a je těžko představitelné, že by tam bylo povídání proti bohu. Vezmeme-li nějakou básnickou sbírku, taky má jednotné zaměření. Ale na tom není nic neobvyklého, natož božského. Bible byla sestavena člověkem, a tak se do ní dostaly knihy, které jsou stejné.

"Bible" je slovo řecké a znamená prostě "kniha". V dnešní podobě tvoří křesťanskou Bibli - Písmo svaté - dvě sbírky knih. První, rozsáhlejší, se nazývá Starý zákon a tvoří ji 46 knih (v některých vydáních 45 knih). Druhá část, která je mladší a křestanského původu, se nazývá Nový zákon a obsahuje 27 knih. Pro dnešního křesťana Starý zákon není pietní vzpomínkou na dávnou a už překonanou minulost, nýbrž kniha, která obsahuje pravé vychovatelské Boží umění starozákonního lidu. Jsou v ní uloženy vznešené nauky o Bohu. Spásná moudrost o životě člověka, příprava na záchranné vtěleni Božího syna a na vyvolení jeho novozákonního lidu.
Chceme-li se pustit s vážným úmyslem do čtení Bible, pak musíme začít už od prvních stránek z hlediska čistě literárního. Hned tady se ukáže, že je to kniha pozoruhodná a zvláštní. Jakkoli je nám Starý zákon při prvním setkání možná obtížnější a vzdálenější, je cesta ke skutečnému porozumění Bibli právě tudy nejschůdnější. Lze se tam naučit mnohé, co pak Nový zákon už prosté předpokládá.
Biblické knihy nebyly napsány jako propagační spisy. Šíření a předávání náboženství židovského - a později i křestanského - bylo vždy založeno na živém slově a na společenství věřících a jednajících lidí. Víra vznikala na základě slyšeného! Člověk, který se s tímto náboženstvím první setkal; potkal se s ním v podobě určitých lidí, jejich slov, jejich chování a jednání. Když se účastnil bohoslužeb uslyšel poprvé něco z Bible. To, co slyšel, vždy bylo provázeno výkladem. Četlo se po malých úsecích a od posluchače se očekávalo, že o tom bude ještě sám přemýšlet. Když hned nerozuměl, nevadí, porozumí někdy později.
Až do rozšíření knihtisku nebylo prakticky možné, aby se někdo setkal s celou biblí v soukromém životě. Byla posvátnou knihou, kterou četli jen lidé nábožensky nadprůměrně vzdělaní a ani ti ji nevlastnili. Po vynalezení knihtisku se katolická církev dlouho snažila tento stav udržet. Proto pro vy vydávání a čtení platí a řada omezujících předpisů. Časem se však ukázalo, že to nebylo šťastné řešení. Zákazy nemohly nahradit porozumění zprostředkované církevní tradicí, a naopak vytvořily i řadu Nových problémů. Dnes, kdy Písmo svaté zaujímá ústřední postavení v životě církve, - takže není nadsázkou, řekneme-li, že doba po II. vatikánském koncilu je dobou Bible - by taková snaha byla anachronismem. Soukromá četba bible u věřících je samozřejmostí, kterou dokonce většina křesťanů považuje za svou povinnost - ovšem ne vždycky lehkou; Bible totiž není čtenáři při prvním setkání vždy srozumitelná, a tak často dochází k omylům a zkresleným výkladům. Navíc přistupuje časový odstup i vzdálenost od prostředí, v němž vznikla. Způsob vyjadřování, mluvnické i básnické formy, představy o přírodě a člověku, celkový pohled na svět i to, čemu dnes říkáme "životní pozice", bylo u polokočovných národů Palestiny před dvěmi až třemi tisiciletími Úplně jiné, než jak jsme zvyklí dnes. Moderní překlady se sice snaží přiblížit čtenáři biblický text, ale to je možné jen do jisté míry. Zbytek musí překonat každý vážný čtenář a posluchač vlastním úsilím.

Poučení

Než opravdový zájemce sáhne po Bibli, nejdříve si musí ujasnit, co vlastně Písmo svaté je, jaký má tato kniha charakter, co v ní chce hledat a co od ní ; může očekávat. Sice je to kniha prastará - ovšem zdaleka ne zastaralá - velmi vzdálená problémům dnešního světa, a proto málo použitelná pro současné: profánní vyučování. Musí si uvědomit, že Bible není učebnice historie, archeologie nebo přírodních věd, ale svědectvím víry v Boha. Písmo svaté obsahuje Boží nabídku vyjádřenou lidským slovem, která čeká na naši účinnou odpověď.
I dnes je o Bibli živý zájem, oceňuje se její životnost, vyprávěcí schopnost a krása její řeči. Nejdůležitější je ovšem její obsah a zaměření, které je dnes znovu a nově chápáno. Písmo svaté není učebnicí, ale knihou poučení pro složitý a odpovědný lidský život, pro smysl, náplň a perspektivu jeho usilování. Bible má zvláštní autoritu jako Boží slovo vyjádřené přitom zemitým a blízkým slovem lidským, což jí nijak neubírá na vážnosti. Je obdařeno povzbuzujicí silou k odvaze učinit vlastní kroky na cestě k víře. Biblické zjevení není ani učebnicí o tajemství onoho, nadpozemského světa, ale uvádí do pohybu proces poučení, které něco takového hledá celou intenzitou a šíří Božího slova. S procesem biblického poučení ještě žádná~ generace není u konce. I poučení vyžaduje vývoj a zrání. Kdo k němu hledá v bibli systém, bude různými biblickými hlasy a odlišnostmi mezi nimi jen zmaten. Kdo však přistoupí na to, že se dá jimi vtáhnout do poučovacího procesu, tomu se dostane přímo množství podnětů, které ho vždy povedou novou a správnou cestou životního putování. Pak teprve bible začíná k němu mluvit její vlastní řečí. A dovede hovořit přímo s neslýchaným důrazem a naléhavostí - ne však jako unavující učebnice, nýbrž jako nikdy zcela nevyčerpaná kniha moudrého poučení, pravdy a života.

Následování

Vždy je třeba chápat Písmo svaté především jako knihu napsanou pro naše poučení. S tím souvisí známá otázka: "Co nám biblický text říká?" Odpověď na ni předpokládá nejdříve správný výklad textu. K němu se dopracujeme, když se nejprve pokusíme zjistit, co měl biblicky autor na mysli a o čem chtěl v zásadě vypovídat. Teprve po tomto zjištění můžeme obsah biblického textu promítnout na sebe, vyvodit závěr k našemu poučení a k praktickému následování
Když si položme otázku: "Co nám říká biblický autor?" obvykle tím stanovíme, že jsme to my, kdo určuje vztah mezi textem a námi. Otázka naznačuje, že je třeba značného úsilí především z naší strany, aby k nám text řromluvil. Kdo se chce dát poučit biblickým slovem, musí sestoupit z výšin abstrakce, jinak ať se nediví, že to potom dá velkou námahu, objevit ve vyprávění aspoň trochu konkrétnosti. Když se chce někdo dozvědět něco nového mezi lidmi, musí nejdříve umět pečlivě naslouchat. Podobně je nutno nejprve naslouchat biblickým textům, to znamená bedlivě dbát na všechny detaily řeči. Jestliže nás nechtějí poučit, nýbrž na něco ukázat či upozornit, čeho si máme pozorněji všimnout, pak je třeba, abychom opravdu přijali toto upozornění a následovali jejich poukazů. To je vlastně samozřejmé, ale je nutné to znovu zdůraznit, protože mnohé biblické texty se dnes velmi narušují a podkládá se jím třeba i jiný smysl, než který měl původně na mysli jejich autor. Přitom máme již možnost opírat se o nové teologické přístupy k jejich lepšímu porozumění. Můžeme v nich snadněji objevovat, chápat a vypovídat všechno nové a převratné, co je v nich obsaženo. To je základní otázka, s níž přistupujeme k biblickým textům, které usměrňují naše dotazy a řídí připravenost k poučení. V tom právě spočívá veškerá síla biblických textů, které jsou takřka naplněny novými a převratnými skutečnostmi. Hovoří řečí, která jim tehdy byla vlastní a nechtějí nic jiného, než aby se čtenář i posluchač podílel na jejich závěrech a důsledcích. Jejich působení v podstatě záleží v tom, že jsme připraveni a ochotni je přijmout a kráčet pak společně cestou, kterou nás vedou.