Tomáš Akvinský.
V roce 1879 prohlásila encyklika Lva XIII:,,Aeterni Patris" Tomáše za nejvýznamějšího scholastického teologa,,omnium princeps et magister".Jeho vliv na římskokatolickou teologii nebyl dosud nikým předstižen. Narozen 1225 jako sedmý syn hraběte Landulfa v Neapoli z významného rodu hrabat z Akvina.
V pěti letech byl poslán do benediktinského opatsví Monte Cassino. Po devíti letech studia svoje vzdělání přerušil ,aby pak pokračoval na universitě v Neapoli. Zde studoval sedmero svobodných umění:
gramatiku     logiku    rétoriku     aritmetiku    geometrii     muziku     astronomii.
Zde se také seznámil se spisy velikého Aristotela.
V roce 1244 se stal příslušníkem dominikánského řádu. Jeho rodina toto nesla velice špatně a dokonce byl unesen vlastními bratry a vězněn na rodinném hradě San Giovani. Zde sepsal dvě krátká pojednání, a to pojednání o klamných usudcích a fragment o modálních výrocích. Z tohoto vězení je tradována historka o dívce, kterou jeho bratři dali Tomášovi do cely. On ji však vyhodil. Když usnul, zdálo se mu, že mu andělé opásali bedra na znamení trvalé čistoty.
Po svém propuštění odešel studovat k dominikánům v Kolíně nad Rýnem, kde studoval od r. 1248 do r.1252. Zde ho vyučoval Albert Veliký . Pod jeho vedením se podrobně seznámil s dílem Aristotela. Byl tichým studentem, který věnoval velmi mnoho času zapisovaní přednášek svého učitele. V roce 1252 usoudil, že Tomáš je již připraven k závěrečnému studiu. Protože byl Tomáš podle tehdejších zvyklostí mladý, musel Albert přesvědčit generála řádu o mimořádných schopnostech Tomáše, aby mohl zahájit závěrečná studia předcházející udělení doktorátu theologie. Byl poslán do Paříže, kde navštěvoval přednášky týkající se Petra Lombardského. Výklad sentancí je jeho první větší dílo. Na katedře právě v té době probíhal ostrý boj a většina profesorů byla ve stávce. Jedním z Tomášových ůkolú bylo napsat vyvrácení proti dominikánských polemických spisů. Tomáš jako bakalář napsal dvě krátké úvahy:
O principu přirozenosti.
O jsoucnu a bytnosti.
V roce 1255-6 byl Tomáš prohlášen doktorem a obdržel katedru theologie. Bylo mu třicet let a pochyboval o své schopnosti vést katedru, a tak přišel na pomoc sen. Byl uveden do svého úřadu. Po další léta bylo jeho hlavní povinností konat výklady biblických textů. Zachovaly se komentáře o proroku Isaiašovi a k evangeliu sv.Matouše. Tomášovi rukopisy jsou však velmi nečitelné. Mnohem zajímavější je jeho
disputace o pravdě
Forma a metoda disputace první: O pravdě.
Nejprve je uvedeno sedm argumentů, že být pravdivý znamená jednoduše být, přičemž se vychází z Augustinova výroku, že pravda je to, co je, a končí se diskuzí z Aristotelovy Metafyziky o definici pravdy. Potom následuje pět argumentů opačných, podle nichž být a být pravdivý jsou dvě různé myšlenky. Pak následuje Tomášovo řešení problému. Pak se Tomáš vrací k jednotlivým argumentům pro a proti. Probírá je a vysvětluje, co je na nich správně, co špatně.
Během roku 1259 opouští Paříž a jede do Itálie, kde strávil asi šest let v Orvietu, Římě a Viterbu. Zde dokončil dílo započaté v Paříži:
Suma proti pohanům.
Toto dílo je dokladem, že Aristotelův odkaz se hluboko vryl do Tomášova života. Roku 1261 se v Orvientu na dvoře Urbana IV seznámil s překladatelem souboru Aristotelových spisů, dominikánem Vilémem z Moerbeku. Na jeho popud pak Moerbeke v průběhu dalších deseti let přeložil většinu A ristotelových děl. Na základě těchto překladů pak Tomáš napsal své vlastní komentáře k Aristotelovi. Sám řecky neuměl, ale ekumenické zájmy Urbana IV ho přiměly k tomu, že se seznámil se spisy řeckých theologů a s akty řeckých církevních sněmů. Výsledky tohoto bádání sepsal v knize: Proti omylům Řeků, kterou napsal na žádost papeže Urbana. Další citace byly včleněny do souvislého komentáře k evangéliím. Tento komentář je známý pod názvem Catena aurea a bývá považován za téměř dokonalý přehled patristického výkladu evangelií.
Roku 1264 ustanovil papež svátek těla a krve. Tomáš napsal tři hymny, které jsou velmi populární.
Roku 1265 po smrti papeže Urbana byl Tomáš poslán do Říma s úkolem vybudovat řeholní a dominikánské studium. Dva roky vyučoval theologii. Nejvýznamějším plodem tohoto působení je soubor deseti disputací nazvaných:,,O boží moci." Prvních šest disputací se zabývá všemohoucnosti a stvoření . Zbývající disputace se zabývají problémy, které vyvolávaly spory mezi řeckými a latinskými theology. Dalším souborem, který je známý, je řada disputací O zlu.
Oba tyto soubory disputací jsou jakýmsi předvojem vrcholného díla:,,Suma theologika."
Během sepisování první části Sumy začal Tomáš pracovat na politckém traktátu:,, O království " věnovaném králi Jidřichu z Kypru, jenž možná ani neexistoval. Traktát vysvětluje zásady, jimiž se mají řídit světští panovníci, a to způsobem, jenž nikoho nenechal na pochybách, že králové jsou podřízeni kněžím. A že papeži náleží jak duchovní, tak světská moc. Tomáš dílo nedokončil, a tak jej dopsal po jeho smrti historik Ptolemaeus z Luccy.
V době, kdy Tomáš pobýval ve Viterbu, bylo mu nabídnuto arcibiskupství v Neapoli, ale on jej odmítl. Roku 1268 byl odeslán zpět na svou tehdejší katedru v Paříži, kde došlo k útokům proti řeholníkům a stoupenci Aristotela si vykládali křesťanství po svém. Tomáš se znovu ujal své profesorské činnosti a přednášel o písmu a vedl scholastické disputace. Zdá se, že v této době konal výklady o evangeliu Janovu a Pavlových listech. Jeho komentář k listu Římamům je jeho nejčtenější biblické dílo. Dále v tomto obdbí napsal disputace o duši, o ctnosti, naději a lásce, dvě polemiky na obranu proti kritikům řeholních řádů. V těchto polemikách hájí praxi přijímání nedospělých chlapců do klášterů, proti čemuž byly vznášeny ostré námitky.
Tomášova filozofie vycházela z Aristotela. Jeho názory se snažil převádět do křesťanství. Aristotelova logika se na latinských univerzitách studovala od jejich vzniku. Avšak jeho přírodovědné a metafyzické spisy byly církevním místům po dlouhou dobu podezřelé. Pařížské stanovy z roku 1215 zakazovaly profesorům se o nich vůbec nezmiňovat. Toto odsouzení bylo ještě zesíleno papežskými bulami z roku 1231 a 1263. Avšak roku 1255 prohlásila fakulta svobodných umění studium všech známých Aristotelových děl za povinné.
V době prvního působení Tomáš v Paříži bylo užívání Aristotelovy metafyziky výsadou teologů. Při druhém působení užívání Aristotelovy nauky výsadou profesionálních filozofů z fakulty svobodných umění.
Kolem roku 1270 vyvolaly nejprudší konflikty dvá náměty: individuálnost rozumu a věčnost světa.
V Aristotelově spisu O duši se vyskytují tři způsoby ducha:
Duch chápaný jako předmět introspekce vystupuje jako obrazotvornost či fantazie.
Duch jako zásobárna pojmů a místo, kde jsou uloženy získané rozumové dovednosti.
Duch ve smyslu schopnosti abstrahovat ze smyslové zkušenosti rozumovou informaci.
Aristoteles vztah mezi těmito třemi formami neřešil. Tomáš interpretoval tuto teorii , tak že všechny druhy ducha jsou schopnosti individuálního člověka. Arabský filozof Ibn Sína /980-1037/ učil, že existuje pouze jediný činný rozum pro celý lidský rod. Byli křesťané, kteří tento názor ochotně přijímali s tím, že ztotožňovali tento rozum s božím osvícením, které tak výmluvně popisuje sv.Augustin. Avšak filozof Ibn Rudž /1126-1198/ učil, že nejen činný, ale i trpný rozum je něčím na čem se podílí lidstvo jako celek, a že tedy ani ten není vlastní každému člověku individuálně. Při obhajobě takového výkladu Aristotela se dostali zastánci na pařížské universitě do konfliktu s církevními úřady. Aristotelovi stoupenci z fakulty svobodných umění se ji však kolem r.1260 pokoušeli hájit. Byli napadeni mladým františkánským teologem Johnem Pechamem, pozdějším arcibiskupem z Canterbury, který tvrdil, že lze rozumově dokázat, že byla doba, kdy existoval bůh, ale neexistoval svět.
Tomáš tak musel svůj názor hájit proti dvěma stranám. Proti Averroesovým stoupencům napsal traktát O jednotě rozumu. V něm podrobným výkladem Aristotelova textu, poznámek jeho komentátorů a řadou filozofických argumentů rozbil teorii jediného trpného rozumu. Napsal rovněž na obranu Aristotela proti Pechamovi spis O věčnosti světa, kde dokazuje, že nauka, že svět nemá počátak, neobsahuje logický spor. Mínění, že se stvoření odehrálo v určitém časovém okamžiku, je možno přijmout na základě víry, nikoli dokázat rozumem. Tato dvě pojednání byla napsána kolem roku 1270.
10.prosince 1270 pařížský biskup odsoudil soubor třinácti tezí začínající větou: Rozum všech lidí je jeden a numericky týž." a obsahující věty,,svět je věčný "a,,nikdy neexistoval první člověk ".Toto znamenalo, že v té době přestalo být Aristotelovo učení odmítáno s vyjímkou těchto zakázaných vět.
Tomáš vydává mezi 1269-1273 dlouhou řadu komentářů k Aristotelovým dílům. První komentář se dotýkal spisu O duši a Fyzika."Tyto spisy se se přímo dotýkají sporů o lidskou duši a věčnosti světa. Tyto spory přesvědčily Tomáše, že nejlepší obranou proti heterodoxnímu aristotelismu je důkladná znalost aristotelské soustavy. A tak napsal další komentáře k dalším spisům O vyjadřování, Etika Nikomachova, Metafyzika. Smrt mu zabránila dokončit rozepsané komentáře ke spisům O nebi a Politika. I dnes je však studium jeho komentářů užitečné k porozumění temných míst Aristotelových spisů. Význam Tomáše jako vykladače Aristotelových spisů ocenili záhy filozofové pařížské fakulty svobodných umění. Ačkoli Tomáš hájil proti heterodoxnímu aristotelismu práva teologie, byla to filozofická fakulta, jež - když Tomáš roku 1272 opustil Paříž - žádala uctivě představené dominikánského řádu, aby ho povolali zpět. Na jaře roku 1272 však Tomáš odešel na generální kongregaci dominikánského řádu ve Florencii. Zde mu uložili, aby založil v Itálii nové řeholní učiliště. Rozhodl se připojit ke klášteru sv. Dominika v Neapoli a zde také vyučoval. Jeho učitelskou činnost platil neapolský král Karel z Anjou. Kromě toho, že konal přednášky, začal zde pracovat na dokončení komentáře k Metafyzice a na třetí části Sumy.
Řada dochovaných historek svědčí, že stárnoucí Tomáš se stále častěji zabýval teologickými problémy bez ohledu na to, kde byl a s kým byl. Za hostiny, při níž posadili vedle krále Ludvíka IX, se tak zabral do svého problému, že náhle udeřil pěstí do stolu a zvolal, že našel námitku vyvracející manichejskou herezi. Zdvořilý král nechal zavolat písaře, aby tuto námitku zapsal. Podobně v Neapoli nepromluvil ani slovo ke kardinálu - legátovi, který vážil dlouhou cestu, aby jej navštívil. Vzpamatoval se, až jej průvodce legáta zatahal za rukáv. Když 6.prosince 1273 sloužil mši, měl tajemný zážitek, který měl za následek konec jeho vědecké činnosti. Na pobízení svého sekretáře, aby něco napsal. prohlásil: Nemohu, vše, co jsem napsal, mi připadá jako sláma.
Řehoř X. svolal na začátek roku 1274 všeobecný církevní sněm do Lyonu. Hlavním bodem bylo jednání mezi řeckou a latinskou církví a Tomáš jako odborník na řeckou theologii byl povolán. Náhodné poranění ho však donutilo přerušit cestu. 7.března 1274 umírá v cisterciánském klášteře.