Mikuláš Kusánský

Narodil se v Německu, v městečku Kues v trevírské diecézi, v rodině zámožného vinaře a loďaře Johanna Krebse. Základní vzdělání získal v Deventeru ve škole ,,Bratří společného života." Toto formálně světské společenstvo, svou povahou nicméně blízké mnišství, vzniklo v druhé polovině 14.století v Nizozemí pod vlivem náboženského hnutí nové zbožnosti. Za svůj cíl si kladlo mravní přeměnu společnosti, které mělo být dosaženo rozvíjením hluboce osobní zbožnosti. Proti tehdy vládnoucí vnější obřadnosti a rafinovanostem scholastické teologie kladli bratří snahu o zdokonalení následováním Krista, jeho pozemských skutků a lidských ctností. Mysticismus Bratří společného života přispěl k tomu, že budoucí filozof se odklonil od racionalismu scholastické teologie. Ve vzdělání pokračoval Mikuláš Kusánský na heidelberské a padovské univerzitě, kde získal doktorát kanonického práva, a později na univerzitě v Kolíně, na níž měli značný vliv stoupenci Alberta Velikého, udržující novoplatonskou středověkou tradici. Jako neobyčejně nadaný, energický a církvi oddaný příslušník duchovního stavu prošel úspěšnou církevní kariérou, vynaložil, mnoho sil na pokusy o reformu církevních mravů a institucí a v roce 1448 se stal kardinálem. Jeho různorodá církevně politická činnost se zaměřovala na snahy o obnovu jednoty a autority katolicismu, o dosažení smíru a shody mezi vyznáními. Mikuláš Kusánský se účastnil poselství do Cařihradu, aby dosáhl účasti pravoslavné církve na ferrarsko-florentském koncilu, vedl vyjednávání s husity,rozvíjel plány na císařské reformy, bojoval proti zpustlosti duchovenstva. Díky přízni papežů (zvláště humanistického papeže Pia II); hrál Mikuláš Kusánský významnou úlohu v tehdejším evropském církevně politickém životě, přičemž věnoval současně velkou pozornost vědeckým snahám. Zanechal rozsáhlé literární dědictví, jež zahrnuje vědecké traktáty i kázání, díla věnovaná filozofii, teologii i církevně politickým otázkám, a je spjato jednotným systémem nábožensko-filozofických názorů.
Filozofie Mikuláše .Kusánského těsně souvisí s tradicí středověkého novoplatonismu, zahrnující areopagitika (spisy připisované církevní tradicí žáku sv. Pavla Dionysiovi Areopagitovi), dílo Johanna Scotta Eriugeny :0 rozdělení přírody, spisy středověkých panteistických platoniků chartreské školy (12. stol.) i Davida z Dinantu (počátek 13. stol.). Zvlášť silně působila na Mikuláše Kusánského německá panteistická mystika Mistra Eckeharta: Charakteristický je přitom rozchod Mikuláše Kusánského s ortodoxní tradicí středověké scholastické teologie. Jsou mu hluboce cizí pokusy o vytváření racionalistickýcha systémů. Odmítá nejen autoritu Aristotela a jeho středověkých komentátorů, ale samu metodu scholastického poznání boha a světa. Odvrat od scholastiky je podmíněn nejen působením mystických proudů minulosti, ale též Kusánovými humanistickými styky a sympatiemi.
Tyto styky se nevyčerpávaly osobní známostí a přátelstvím s humanisty Aeneem Silviem Piccolominim (pozdějším papežem Piem II. ), Lorenzem Vallou, Ambrógiem Traversarim a dalšími. Jejich nadšení pro antické kulturní dědictví nezůstalo na Kusánův duchovní svět bez účinku. Je známo, že se zapojil do humanistické honby za starověkými rukopisy a v jednom z německých klášterů objevil dvanáct neznámých Plautových komedií, že přivezl rukopisy i z Cařihradu. Filologické zájmy však u něho hrály jen vedlejší úlohu. Humanistická filologická kultura se projevila tím, že kardinál z Kusy studoval řečtinu a zabýval se původními díly antické filozofie (víme, že četl v originále Platóna a Prokla), zatímco u areopagitik, majících pevnou středověkou tradici, dával přednost novému latinskému překlad, který pro něj pořídil jeho přítel, humanista Ambrógio Traversari. S humanismem spojuje Kusána příklon k dialogické formě v řadě důležitých děl (cyklus dialogů spjatýeh účastí .laika.). Již to, že se v těchto dialozích obrací k postavě nevzdělance,laika., jemuž se odkrývají nejhlubší filozofické pravdy, má polemickou, protischolastickou povahu a nepochybně souvisí s humanistickou polemikou proti aprofesionální~ filozofii na univerzitách. Styl Kusánových latinských děl má sice daleko k lehkosti a eleganci italských humanistů, nelze to však vysvětlovat ani tak povahou středověké latiny jako spíše hloubkou a složitostí filozofického obsahu, pro nějž humanistická literatura dosud nenašla odpovídající formy. S humanisty spojují Mikuláše Kusánského i společné vědecké zájmy, prohloubená pozornost k otázkám astronomie, kosmografie a matematiky. Nejde tu přitom o jakési literární či filologické hnutí v humanismu, ale o humanistické učence, takové, jakým byl například jeho přítel a spolužák Paolo Toscanelli. Svými přírodovědnými a matematickými zájmy má Mikuláš Kusánský blíže k nové vědě italského quattroeenta než ke seholastické vědě středověku.

Učená nevědomost

Ústřední otázkou filozofie Mikuláše Kusánského je problém vztahu boha a světa. Jeho teocentrismus však představuje nový jev, naprosto cizí tradici středověké katolické teologie. Proti racionálnímu zdůvodňování teologických pravd v duchu Summy Tomáše Akvinského, proti sebejistému scholastickému svědění. o bohu a o světě klade Mikuláš Kusánský koncepci učené nevědomosti, jež dala jméno jeho první a nejdůležitější filozofické práci. Učená nevědomost neznamená odvrat od poznání světa a boha, není to ústup na pozice skepticismu. Vychází z nemožnosti vyjádřit plnost poznání termíny scholastické formální logiky, ze složitosti a rozpornosti samotného procesu poznání. Filozof musí při kladení a řešení otázky světa a boha vycházet právě ze své nevědomosti, z nesouměřitelnosti objektu poznání a pojmů a určení, která jsou vzhledem k němu používána. Učená nevědomost znamená odvrat od pozitivní teologie vládnoucí v teologickém myšlení katolického středověku. Za jedině možný způsob postižení boha je prohlašována takzvaná apofatická či negativní teologie. Sám výčet božských atributů je v očích filozofa neudržitelný, neboť kterékoli jednotlivé určení ani souhrn všech určení nemůže vyčerpat nekonečnost a velikost božské přirozenosti.
Samo chápání boha nesvědčí v Kusánově filozofii ani tak o religiózním, ale spíše o filozofickém přístupu k problému boha a světa. Bůh je pojímán jako nekonečný, jediný počátek a zároveň skrytá ; podstata všeho. Do základů svého filozofování klade Kusánus takové chápání boha, které bylo vypracováno filozofií antického novoplatonismu a přejato křesťanskou teologií ve spisech Pseudo-Dionysia Areopagity a jeho následovníků.
To znamenalo především odvrat od náboženské personifikace boha a od zjednodušených antropomorfních představ o bohu. Je příznačné, že při své obhajobě proti obvinění z heretického panteismu, které proti němu vznesl tomistický bohoslovec Johannes Wenck, pokládal Kusánus za nutné odlišit boha jako předmět náboženského uctívání, kultu, založeného na pozitivních tvrzeních ortodoxní teologie, od boha jako objektu Filozofického poznání možného pouze z pozice ucené nevědomosti, která si podržuje soud pravdy. A v traktátu O ne jiném odlišuje Kusánus jazyk Písma od jazyka filozofického uvažování:Ti však, kdo jmenují trojici otcem, synem a duchem svatým,říká Kusánus, se přibližují božské trojjedinosti méně přesně, třebaže náležitým způsobem používají tato jména s ohledem na soulad s Písmem. Blíže pravdě jsou ti, kdo nazývají trojici jednotou, rovností a spojením., tj. ti, kdo ji vykládají v termínech filozofie, kterou jim Kusánus předkládá, i když připojuje podstatnou výhradu: . . . .kdyby tyto termíny byly uvedeny v Písmu svatém. Odmítaje takto terminologii Písma svatého, klade Mikuláš Kusánský otázku boha spíše jako vlastní filozofický problém než jako problém teologický. Jde mu o vztah konečného světa, světa konečných věcí k jejich nekonečné podstatě, k nekonečnému, neomezeně velikému prvopočátku. Postižení nekonečného bytí v jeho vztahu ke konečnému bytí představuje hluboce filozofickou otázku, která, zkoumána v této rovině, nemohla být položena a řešena v mezích tradiční teologie s jejím tradičním formálně logickým aparátem a pevnými distinkcemi. Byl tu nutný jiný, svou podstatou hluboce dialektický přístup, a právě dialektika světa a boha tvóří hlavní obsah Kusánovy filozofie. Pojetí boha jako nekonečné jednoty je u Mikuláše Kusánského spojeno s dialektickým učením o bohu jako o středu jednoty protikladů, s učením o přechodu od boha ke světu jako o procesu odkrývání této dialektické jednoty, jako o přechodu od jednoty k mnohosti, od nekonečnosti ke konečnému.

Maximum, ne jiné,bytí-možnost

Boha, jehož chápe v úplné abstrakci od světa konečných věcí jako nejvyšší princip jsoucna, který je s nimi nesouměřitelný, nazývá Mikuláš Kusánský absolutním maximem nebo absolutnem. "Tudíž je odloučené maximum to jedno, které je vším; a v něm je všecko, poněvadž je to maximum; to největší.Je maximum, protože nemůže být větší, než je, a jelikož nemůže být ani menší, než je, můžeme jej nazvat i minimum; absolutní maximum a minimum v něm splývají: "Ježto tedy absolutní maximum je absolutně skutečným způsobem, vše, co může být, taktéž bez jakéhokoli protikladu, stejně jako minimum, splývá v maximu. Maximum je nekonečné, a proto je nejen nad všemi věcmi a zahrnuje je v sobě, ale "je nepoměrně nad ně povzneseno.V pozdějších dílech používá Mikuláš Kusánský k označení boha pojmů "ne jinak a "bytí-možnost. Jako "ne jiné je bůh "ani substancí, ani jsoucnem, ani jedním; ani něčím jiným,ani ne jsoucnem, ani ničím. Právě určení boha jako ne: jiného vede ke kategorickému závěru negativní teologie, že bůh je vše ve všem, třebaže není nic ze všehor. Chápání boha jako bytí-možnosti vychází z toho, že bůh sám je to, co může být, tj. zahrnuje v sobě veškerou možnost bytí a zároveň veškerou plnost věčné aktualizace bytí. Zdálo by se, že cílem takového záporného určení boha je ukázat nesouměřitelnost boha a světa, nepoužitelnost omezených světských určení vzhledem k bohu, oddělit a vzdálit tvůrce od výtvoru. Avšak takto pojímaný bůh nevystupuje ve filozofii Mikuláše Kusánského ve své nadpozemskosti, transcedentnosti vůči světu, ale v neoddělitelné jednotě se světem. Bůh je chápán jako vše ve všem, zahrnuje vše jsoucí jako jeho nekonečná příčina a podstata, obsahuje svět v sobě. Kusánský řeší otázku poměru boha a světa mimo linii ortodoxní kreacionistické koncepce stvoření světa "z ničeho~. Odmítá dualistické pojetí světa a boha. Svět je obsažen v bohu, bůh v sobě zahrnuje svět. Je to panteistické stanovisko; jež však tíhne spíše k mystickému panteismu; bůh není ztotožňován s přírodou, ale příroda, svět je zahrnut v bohu.

Rozvinutí

Při charakteristice přechodu od boha ke světu se Kusánský vyhýbá pojmu jednorázového aktu stvoření z ničeho. Nepoužívá ani novoplatonský pojem emanace, vyzařování světa z boha. Termín, jejž Kusánský používá, mu umožňuje odkrýt hluboký proces přechodu od boha ke světu a od světa k bohu. V tomto procesu probíhá to, co Mikuláš Kusánský nazývá "rozvinutím~ toho, co je v bohu obsaženo v zavinuté podobě. Tyto pojmy (explicatio-complicatio) umožňují pokročit za novoplatonskou emanaci od vyššího principu k nižšímu. V novém pojetí mizí u Kusána moment sestupu., příznačný pro novoplaťonské učení o emanaci. U Mikuláše Kusánského jde o seberozvinutí. absolutna. Dospívá tak k hlubšímu chápání světa jako jednoty, k překonání hierarchických představ o světě. Božský prvopočátek však nenachází své vyčerpávající ztělesnění ve světě přírody. Kusánský zdůrazňuje, že žádná stvořená věc není aktuálně vším, čím může být, nebot tvůrčí potence boha se nevyčerpává v jeho stvoření. Bůh je vše, ale je vše v zavinuté podobě, Svět, vytvořený bohem, vše, co je vytvořeno a bude vytvořeno,: se rozvinuje z toho, v čem existuje v zavinuté podoběa. Je-li bůh še ve všem, avšak v zavinuté podobě, pak toto vše po svém rozvinutí, v rozvinuté podobě ve stvoření světa je světa.
Podobně jako čára je rozvinutím bodu, čas rozvinutím okamžiku, pohyb rozvinutím klidu, je i celý svět rozvinutím vlastní podstaty, zavinuté v bohu, jako odkrytí nebo vývoj (termín evolutio se vyskytuje v Kusánových spisech jako synonymum rozvinování) možnosti at božskou podstatu,rozvinutou ve světě, za boha, ztotožnit božský a přírodní princip. V dialogu O nejiném uvádí názor jednoho z besedníků, podle něhož se .David z Dinantu a filozofové, jež následoval, jen nepatrně mýlili, když nazývali boha hmotou, rozumem a přírodou a viditelný svět viditelným bohema.
Kusánus proti tomu namítá, vycházeje z názoru teologaa (tj. Dionysia Areopagity),že boha nelze myslet jako něco. Hmota, rozum a příroda jako projevy (rozvinutí) božské podstaty tuto podstatu nevyčerpávají ani s ní nejsou totožné. Tvoření, chápané jako rozvinutí, nemůže být časově omezené: Proto se samo stvořené je bytím boha, nikdo nepochybuje, že je věčností a nemohlo v samém bytí ve věčnosti nebytí. V takovém případě se však i sám akt stvoření, který není časově omezený a není stvořením z ničeho, stává projevem nutnosti obsažené w bohu , a nikoli projevem božské vůle, jak učilo náboženství zjevení. Když Kusánský uvádí názor zbožných lidí, podle něhož bůh stvořil svět, aby se poznala jeho dobrota, konfrontuje jej se svou tezí, podle níž bůh stvořil svět ~proto, že to byla absolutně největší nevyhnutelnost.

Problém nekonečnosti a kosmologie

Vesmír, existující jako věčné rozvinování božského prvopočátku, trvá pouze v něm, v jednom maximu,největším a nejdokonalejším způsobem, zatímco v mnohosti., tj. vně maxima, .existuje v omezení. Toto omezení je však pouze znakem odlišnosti vesmíru od boha. Představa vesmíru je ve filozofii Mikuláše Kusánského radikálně revidována. Proti scholastickému obrazu světa, kde v čase stvořený konečný svět je ohraničen sférou stálic a empyreem, kde první hybatel je ztotožňován s bohem křesťanského náboženství, klade Mikuláš Kusánský své učení o kosmu, odpovídající jeho panteistickým představám o bohu a o světě. Jestliže obvod a střed je bůh, který je všude a nikde, nemá svět samostatnou, od boha oddělenou existenci, a tedy ani uzavřenou podobu se samostatným obvodem a středem v duchu tomistické a aristotelsko-ptolemaiovské kosmologie. Nikde v kosmu .mimo boha nelze najít přesnou rovnost vzdáleností vůči různému, protože bůh sám jediný je nekonečná rovnost.
V důsledku tohoto připodobnění přírodního kosmu bohu má svět všude střed a všude obvod. Svět není nekonečný, protože v takovém případě by byl roven bohu, ale není ani ohraničený, neboť kdyby měl střed, měl by rovněž obvod, a tak by měl sám v sobě svůj začátek a konec a byl by světem omezeným vůči něčemu jinému.ó Z principu závislosti světa na bohu tak Kusánský vyvozuje jeho neohraničenost: svět nemůže být od zavinutého božského počátku oddělen ani ve své prostorově fyzikální existenci. .A nejsa nekonečným světem, přece nemůže být pojat jako konečný, nemaje hranic, do nichž by byl uzavřen. V kosmologii Mikuláše Kusánského je Země zbavena svého privilegovaného postavení ve středu vesmíru. Nikoli Země, a1e bůh ~je středem Země i všech sfér a všeho toho, i všech věcí, které jsou na světě. Proto je nesmyslné připisovat Zemi nehybnost stejně jako pólům nebeské sféry stálic, která uzavírá svět.Ježto tedy na kouli nebeské není žádný pevný pól, je zřejmé, že tu není rovněž možno najít rovný střed stejně vzdálený od pólů.
Nebylo by správné vidět v Kusánových kosmologických konstrukcích přímou anticipaci koperníkovského heliocentrismu. I když odmítá nehybnost a centrální postavení Země, nedává Kusánus přednost žádnému jinému schématu pohybu nebeských těles. Avšak tím, že rozviklal tradiční představu o světě, otevřel cestu k desakralizaci kosmologie, necháme-li již stranou Ptolemaiovo kosmologické schéma. Geocentrismus byl tak zbaven svého teologického zdůvodnění. Kosmologie Mikuláše Kusánského není zároveň pouhou spekulativní koncepcí, odtrženou od astronomických výzkumů a pozorování. Je známo, že tento filozof a kardinál se zajímal o zdokonalování astronomických tabulek, o upřesňování údajů o pohybu nebeských těles, jsou známy i jeho plány na podstatné úpravy juliánského kalendáře, v té době již značně zastaralého. Kusánova kosmologie byla jak filozoficky, tak vědecky zdůvodněna. Kusánus vyslovil řadu plodných myšlenek zejména v souvislosti s pohybem Země a s tvrzením, že nebeská tělesa se nepohybují po pravidelných kružnicích (víme, že až do Keplerových objevů byla představa o pravidelných kružnicích základem všech astronomických teorií). Kusánova kosmologie vedla k uznání materiální jednoty zemské i nebeské substance. Jak Země, tak ostatní nebeská tělesa byla považována za stejně ušlechtilá.
Kusánus rozbíjí staré hierarchieké představy o světě; ať už náboženské, či vytvořené starověkými novoplatoniky, a nevidí v kosmu sestup,descendenci božství do nižšího, hmotného stupně bytí, ale projev neomezené boží moci. Proto považuje svět za nejkrásnější boží výtvor:..velikost, krása a řád věcí nás uvádí v úžas nad božím uměním a boží vznešeností. Svět je krásný a ani porušitelnost věcí na Zemi není účinný argument pro její neušlechtilost. Tato teze je zvlášť důležitá, neboť dočasné a pomíjivé tu jako důsledek rozvinutí věčného prvopočátku dochází svého ospravedlnění. Krása světa, jež se projevuje v univerzálním spojení všeho jsoucího, odhaluje vnitřní řád stvoření. Bůh, říká Kusánský, určil totiž aritmetiky, geometrie a zároveň hudby a astronomie při stvoření světa - oněch umění, jichž užíváme i my, když prozkoumáváme poměry věcí, živlů a pohybů.
Harmonie světa nachází svůj výraz i v člověku, nejvznešenějším a nejvýznamnějším z božských výtvorů, v bytosti, jíž je souzeno poznat boha a krásný svět, který vytvořil. Antropologie a gnozeologie Mikuláše Kusánského nejtěsněji souvisejí s jeho panteistickou ontologií a kosmologií.

Přirozenost člověka

Mikuláš Kusánský chápe lidskou přirozenost jako nejvyšší a nejvýznamnější božské dílo; lidská přirozenost je pozdvižena nad všechna boží díla. Člověk, jenž zdánlivě stojí na určitém stupni hierarchie, se tak stává zbožštěnou a již proto mimohierarchickou bytostí. Jeho přirozenost v sobě zahrnuje intelektuální i smyslovou složku a všechno v sobě spojuje, takže ji starověcí myslitelé právem nazvali mikrokosmos čili svět v malém. Tato stará představa o člověku, odrážejícím v sobě obraz světa, není objevem ani novotou Mikuláše Kusánského. Nejde tu však o termín mikrokosmos ani o samu myšlenku. Důležité je, jaký tento svět, který se odráží v člověku, je. Víme, že velký svět, kosmos Mikuláše Kusánského je vzhledem ke svým vlastnostem a svému vztahu k bohu ve srovnání s kosmem antické a středověké filozofie jiným, novým světem. Splývání protikladů, příznačné pro všecko jsoucí, se projevuje i v lidské přirozenosti. Vztah maxima, "zavinutého~ v bohu, a omezené nekonečnosti, rozvinuté v kosmu, se odráží i v malém světě lidské přirozenosti. Je taková, čteme v Učené nevědomosti; že ~bude-li pozdvižena a sjednotí se s největší velikostí, vznikne úplná dokonalost celého vesmíru i jednotlivostí, takže i v lidské přirozenosti všechno dosáhne nejvyššího stupněm
Tato plnost dokonalosti však není nic jiného než božskost. Může příslušet jen lidské přirozenosti vůbec, a nikoli jednotlivému člověku. V jednotlivci (w tom či onom~c) je lidská podstata jen omezeně. člověk, který by dosáhl jednoty s největší velikostí, by zajisté byl tak člověkem jako i bohem, a tak bohem jako i člověkem . . ., lze si ho myslet jen jako bohočlověka. Všeobecné omezené jsoucno jednotlivých stvoření~c by v něm bylo spojeno s absolutním jsoucnem všeho. Takové spojení božské a lidské přirozenosti je možné jen v Synu božím, v bohočlověku, tj. Kristu. Učení Mikuláše Kusánského o člověku tak splývá s jeho christologií. Bez ohledu na nepochybný vliv středověkých mystiků (představujících často heretickou opozici vůči katolické ortodoxii) nelze Kusánovy christologické úvahy, které uzavírají traktát O učené nevědomosti, považovat za vědomou nebo bezděčnou daň středověké scholastice, mysticismu či snad dokonce Kusánově kardinálské hodnosti. Christologie Mikuláše Kusánského je neoddělitelně spjata s jeho učením o zavitosti. a rozvinutí božského počátku, o splývání protikladů, tj. nekonečného maxima a konečné přírody, souvisí s panteistickými tendencemi jeho filozofie.
Připomeňme, že v uvedeném Kusánově výroku jde o to, že člověk v sobě soustřeďuje celý vesmír. Dokonalá, absolutní lidská přirozenost Krista je zavinutím lidské přirozenosti, podobně jako kosmos je v zavinuté podobě obsažen v bohu. Tradiční, křesťanské učení o božské trojjedinosti přepracoval Mikuláš Kusánský v hluboce dialektické učení o bohu, světu a člověku. Je-li Kristus považován za nejvyšší a nejúplnější dokonalost ~lidské přirozenosti, pak i člověk je bůh, nikoli však bůh v absolutním smyslu. Je rozvinutím, a tedy zároveň omezením božského principu podobně jako kosmos je omezené maximum.Člověk je totiž bůh, avšak nikoli absolutně, ježto je právě člověk, napsal Mikuláš Kusánský v traktátu:O domněnkách. Je to tedy lidský bůh, který v sobě obsahuje vesmír lidsky omezeným způsobem. Tyto výhrady mají zásadní význam, neboť odlišují filozofii Mikuláše Kusánského od heretických mystických učení pozdního středověku, která ztotožňovala člověka s bohem, přičemž měla na zřeteli daného, konkrétního člověka, jenž v záchvatu mystické extáze splývá s bohem a cítí jej v sobě. Nešla snad o to, že by se Kusánský ze strachu distancoval od heretických krajností středověkých mystiků, i když by ovšem bylo podivné od kardinála římskokatolické církve očekávat, že bude zastávat názor směřující k úplnému odmítnutí nutnosti církve jako prostředníka mezi bohem a lidmi. Učení mystiků odporovalo všem obecně filozofickým předpokladům jeho pojetí světa, podle nichž konečné v sobě nemůže zahrnovat plnost nekonečného principu.
Mikuláš Kusánský kromě toho nevidí cestu ke zbožštění člověka v mystickém pasivním nazírání, ale v tvůrčí činnosti rozumu. Připodobnění člověka bohu se může uskutečnit v procesu poznávání světa.

Poznání

Možnost poznání je založena v samotné povaze lidského ducha. Ušlechtilá podoba boží, lidský duch, uskutečňuje právě ve své poznávací činnosti své určení. Tato podoba spočívá v tom, že člověk je tvůrcem logického bytí a umělých forem~. Jestliže bůh ze sebe rozvíjí svět, pak lidský duch ze sebe rozvíjí předměty rozumu. To však podle Mikuláše Kusánského neznamená, že v lidském duchu jsou již obsaženy dříve hotové pojmy, že vědění předchází smyslovému vnímání vnějšího světa.Rozvinování není subjektivní tvoření pojmů, je to schopnost usuzování, jež je člověku dána lidskou přirozeností. Tuto schopnost může člověk realizovat, rozvinout jen při styku se světem přírody, této božské knihy, v níž se bůh odkrývá lidskému vědění. Duch člověka, jedinečný vzhledem ke své povaze, vládne schopnostmi, z nichž nejnižší je smyslové vnímání spojené s představováním.Mysl co do možnosti má v sobě mohutnost poznání, rozvažování, představování a smyslového vnímání.Tyto schopnosti náležejí svou povahou jednotnému duchu či mysli (mens). Počátek procesu poznání není možný bez smyslového podnětu. Na základě smyslových vjemů si duch pomocí rozumu vytváří pojem o věcech. Působení věcí na člověka prostřednictvím smyslového vnímání je možné díky tomu, že v lidském organismu existuje jakýsi životní .duch. (spiritus}, tj. tělesná substance spojující podle představ středověké medicíny a fyziologie smyslové vjemy s rozumovou schopností člověka. Představování (imaginatio) slouží jako zprostředkující stupeň mezi vnímáním a rozumem. Rozum (ratio) je projev aktivní schopnosti lidského ducha. Rozum, těsně spojený s tělem jako nástrojem poznání, vkládá smysl do vnějších vjemů, získaných smyslovým vnímáním, a prostřednictvím jejich logického rozlišování a srovnávání umožňuje dosáhnout hlubšího pochopení podstaty věcí. Ani rozum však nemůže vést k plnosti vědění. K postižení pravdy vede vyšší rozumová schopnost člověka, jeho intelekt (intellectus), schopný intuitivního chápání a převyšující rozumovou schopnost. Zatímco rozum nemůže přesáhnout vědění o konečném světě věcí, funkcí intelektu je nejvyšší vědění o podstatě věcí a jevů, poznání nekonečnosti. Rozumové vědění nemůže dospět k nekonečné podstatě světa, nemůže postihnout splývání protikladů v ~zavinuté~ přirozenosti maxima. Ontologickému učení Mikuláše Kusánského o bohu a kosmu a o jejich dialektické jednotě odpovídá v jeho gnozeologii názor na předmět poznání. .Jeden je předmět duchovního vidění i smyslového nazírání; duchovního vidění tak, jak je o sobě, a smyslového nazírání tak, jak je ve znacích. Jediný předmět je sama možnost,. tvrdí Kusánský.
Jediným předmětem poznání je tedy v podstatě panteisticky chápaný a vykládaný bůh, o němž se mluví v neoddělitelné jednotě se smyslově vnímaným světem přírody. Smyslová poznávací schopnost je zaměřena na nějakou smyslovou věc, která je .tímtéž předmětem, avšak poznatelným tak, jak se jeví ve smyslovém znaku Tyto úvahy Mikuláše Kusánského vedou k otázce podstaty a jevu. Intelektuální poznání postihuje podstatu věcí, ztotožněnou se samou možností (v jiných dílech Kusánského, určujícího těmito pojmy boha jako nekonečnou podstatu věcí, je to bytí-možnost, ne jiné či maximum). Jelikož podstatou věcí je nekonečnost, v níž koincidují protiklady, je proces poznání pojímán jako odkrývání této koincidence, jako vzestup od znalosti konečných věcí k postižení jejich nekonečné podstaty.

Víra a vědění

S panteismem Mikuláše Kusánského je spojeno i jeho řešení nejdůležitější otázky středověkého a renesančního filozofického myšlení, otázky poměru víry a vědění. Abychom správně pochopili smysl odpovědi, kterou na tuto otázku filozof a kardinál dává, musíme si připomenout a přihlédnout k jeho učení o předmětu poznání - o bohu v jeho zavinuté (předmět intelektuálního postižení) a .rozvinuté. podobě (předmět smyslového poznání). Pozice Mikuláše Kusánského se zde neshoduje ani s mystickými proudy středověkého vědění, vyzdvihujícími víru a odmítajícími racionální poznání pravdy, ani s kompromisním hlediskem tomismu, který zachovává nadřazenost víry a využívá racionální vědění jako služku teologie, a konečně ani s avecroistickou koncepcí dvojí pravdy, která klade pravdu rozumového poznání proti pravdě náboženského zjevení.
Základem učení Mikuláše Kusánského o poměru víry a vědění je představa o kosmu, o přírodě jako o knize boží, v níž se bůh odhaluje lidskému poznání, a o bohu jako zavinutém počátku vesmíru. Proto se zde nemůžeme spokojit tím, že uvedeme filozofovy výroky o nadřazenosti víry. Víra je cestou k postižení boha v něm samém, v zavinuté podobě. Avšak poznání rozvinutéhos světa, a navíc poznání boha, při němž lidský rozum dosahuje předmětu tak, že přechází od konečných věcí k nekonečné podstatě, je věcí rozumu a nemůže být nahrazeno vírou. Mikuláš Kusánský ještě nezformuloval učení o dvou knihách (o knize Písma a knize Přírody) jako o předmětech víry a vědění, učení, které bude hrát tak velkou úlohu ve filozofických konstrukcích Campanellových a Galileových. Předpoklady tohoto učení jsou však u Kusána již obsaženy a toto dělení v jeho filozofii v podstatě existuje, přičemž právě poznání knihy Přírody je cestou skutečného rozumového vědění, kterou nelze směšovat s cestou víry.

Intuice a nekonečnost poznání

Proti neúplnému a nespolehlivému smyslovému a rozumovému poznání nestaví Kusánský víru, ale vyšší intelektuální nazírání, umožňující pochopit splývání protikladů. v jednotě, kdy duch ve své jednoduchosti všechno spatřuje tak, jako když vidí v bodu všechnu velikost a ve středu kruh. A tu spatřuje všecko beze vší skladby z částí, ne tak, že jedno je to a druhé něco jiného, nýbrž tak, že všecko je jedno a jedno vše. Takové vědění definuje Mikuláš Kusánský jako intelektuální vidění či intelektulální intuici (aisio siae intuitio inlellectualis) a klade je proti rozumovému formálně logickému vědění jako prostředku, který nedostačuje k pochopení nekonečnosti a splývání protikladů. Toto postižení nepostižitelného., toto poznání neviditelným způsobem neztotožňuje s mystickou extází, ale vyzdvihuje především jeho intelektuální charakter. Mluvím neviditelným, to znamená duchovním způsobem, objasňuje svou myšlenku Mikuláš Kusánský, neboť neviditelná pravda, která je předmětem intelektu, nemůže být jinak viděna.Z Tento druh poznání tak není ničím jiným než duchovním postižením..
Intelektuální intuice je ve filozofii Mikuláše Kusánského pojímána jako učená nevědomost, která v daném případě nevystupuje jako předpoklad, ale jako výsledek procesu poznání. Učená nevědomost se nezříká síly lidského rozumu, ale vystupuje proti sebevědomosti scholastické vševědoucnosti. Učená nevědomost je právě učená - logický důraz se zde klade na první slovo. Učená nevědomost je proto věděním avšak věděním o tom, že pravda není dána v hotové podobě, že postihování pravdy je proces. Je to vědění o tom, že existuje asbsolutně nesouměřitelné. A je to právě rozumové vědění, a ne náboženská extáze:Jen intelekt má tedy oko ke zření costi, kterou může spatřit jen v pravé příčině, pramenu- všeho usilování. Proces postihování pravdy (a hlavní v gnozeologii Kusánského je právě pojetí poznání jako nekonečného procesu) je nekonečným pohybem v pravdě. Poznání je nekonečné nekonečností svého předmětu, i proto, že nemůže být nikdy ukončeno. Sama pravda je ve filozofii Mikuláše Kusánského chápána jako objektivní cíl rozumového úsilí, který je však ve své úplnosti nedosažitelný. Neboť poznání se nemůže nikdy zastavit; pravda je nevyčerpatelná.A nemůže tedy duch, který není pravda, pochopit nikdy pravdu tak přesně , aby nemohla být pochopena ještě přesněji, protože se má k pravdě tak jako mnohoúhelníky ke kružnici, do níž jsou vepsány: čím budou mít více úhlů, tím budou podobnější kružnici. Nikdy však ji nebudou rovny, i kdybychom úhly násobili do nekonečna, ledaže by splynuly s kružnicí v totožnosti. V tomto geniálním obrazu je obsažena hluboká myšlenka o nekonečnosti poznání. Kusánský, zdůrazňující historickou omezenost každé dané etapy poznání světa, odmítá sebevědomou vševědoucnost scholastiky, pokládající za možné dosáhnout úplného vědění. S tím souvisí i jeho odmítání principu autority, nejen autority lidské, ale v podstatě i autority Písma, považovaného za způsob vyjádření pravdy, ne však za pravdu samu, postihovanou vlastním úsilím rozumu. Jestliže Mikuláš Kusánský tvrdí, že každé pozitivní lidské tvrzení o pravdě zůstává jen domněnkou, nebo~ poslední přesnosti pravdy nelze dosáhnout.', neodmítá ani zde skepticky hodnotu rozumového poznání a nepřenechává výhradní právo na pravdu víře, ale jen znovu zdůrazňuje, že nároky na znalost absolutní pravdy v celé její úplnosti jsou neoprávněné, neboť neustálé zdokonalování v poznávání pravdy rovněž nevede k této přesné znalosti. Nekonečný proces poznání, nekonečné přibližování vepsaného mnohoúhelníku kružnici končí ve filozofii Mikuláše Kusánského plnou shodou subjektu a objektu, která právě v této své dokonalosti získává mystický charakter. Konečným . Výsledkem intuitivního postižení boha je zbožštění člověka, kdy se stáváme opravdu podobnými bohu, jsouce povznášeni k tomu, abychom byli v jednom, v němž je všechno, a ve všem, v němž je jedno, jím samým. Dosahujeme toho .v nejvyšším stupni možné dokonalosti, kterou můžeme označit jako poznání boha.
Kusánský, považující za základ procesu ~zbožštění. nikoli vůli, ale rozum a intelektuální intuici, se stavěl nejen proti scholastické teologicko-filozo6cké tradici, ale i proti indnividualistickému mysticismu středověkých heretických hnutí, odmítajících možnosti lidského rozumu při poznávání světa.
Je příznačné, že svou myšlenku o relativnosti lidských poznatků,domněnek, rozšířil Kusánský i na oblast náboženských představ lidí. Jako upřímně věříeí katolík, a navíc aktivní církevní politik 15. století, pokládal Mikuláš Kusánský za možné dosáhnout všeobecné konkordance jednotlivých vyznání a světa víry, přičemž vycházel z představy o jejich principiální rovnosti, o jednotě jejich obsahu a o možnosti překonání konfesijních rozdílů. Podle téže logiky vepsaného mnohoúhelníku je v Kusánově učení každé náboženství ve skutečnosti také jen přibližováním k plnosti pravdy. Toto hledisko (i když za nejbližší pravdě považoval Mikuláš Kusánský katolické křesťanství) směřovalo k překonání náboženského fanatismu a k upevňování zásad náboženské snášenlivosti. Protože člověk při svém poznání postupuje touž cestou, jakou se bůh odhaluje ve světě přírody, a bůh podle Kusánova učení vytvořil svět pomocí aritmetiky a dalších matematických věd, stává se ve filozofii Mikuláše Kusánského nutnou podmínkou přiblížení k pravdě matematizace vědění. I zde se, bez ohledu na stopy pythagorejské číselné mystiky, ozývá hluboká myšlenka o nutnosti matematické metody poznání světa. Nejde tu jen o genialitu jednotlivých matematických hypotéz a objevů (podle mínění odborníků z oblasti dějin matematiky se ve svých pracích Mikuláš Kusánský přibližuje teorii nekonečně malých veličin, objevu integrálního počtu atd.) ani o Kusánovo zdůrazňování nutnosti přesných měření při studiu přírodních jevů, ústící výzvou k experimentální metodě zkoumání. Matematizace procesu poznání, vyhlášená Mikulášem Kusánským, měla velký metodologický význam, který přesáhl rámec vlastních dějin vědy a tím podstatněji se projevil při vytváření nové metody vědeckého poznání, metody, která se stavěla proti autoritářské, knižní, od skutečného přírodovědeckého bádání odtržené metodě scholastického vědění. Filozofické názory Mikuláše Kusánského nenašly hned stoupence a pokračovatele důstojné svého tvůrce. Zpočátku nepronikly za hranice úzkého okruhu žáků a ctitelů. Italské filozofické myšlení 15. století nechalo filozofii splývání protikladů bez povšimnutí. Ani italští platonikové nedokázali ocenit hluboký dialektický obsah filozofie učené nevědomosti. Určující působení myšlenek Mikuláše Kusánského na vývoj filozofického myšlení se počalo projevovat až v 16. století ve filozofii Giordana Bruna, jenž rozvinul a předal novověké filozofii hlubokou dialektiku filozofa a kardinála, přičemž odhalil její vnitřní tendenci, nepřátelskou nejen scholastice, ale i teologii.
Kosmologické ideje Mikuláše Kusánského, jeho pojetí nekonečnosti světa jako potenciální nekonečnosti, jako neohraničenosti, na rozdíl od aktuální, absolutní, ve vlastním smyslu nekonečnosti boha, rozvinul R. Descartes ve svém zdůvodnění neohraničenosti vesmíru. Chápání boha jako zavinutého a světa jako rozvinutého maxima našlo své pokračování v materialistickém panteismu B. Spinozy. Dialektické učení Mikuláše Kusánského o splývání proti. kladů pokračovalo a bylo dále rozvinuto ve filozofii německého klasického idealismu konce 18. a počátku 19. století.