Antikou nazýváme období od 13-12 stol.př.n.l. až do 6 stol.n.l. řecké a římské společnosti. Řecká
a římská společnost byly v tomto období rozhodující, ale i na nich byly vidět vlivy jiných
civilizací. Ostatně, svět v tomto obobí byl malý, ale různorodý. Vlivy jednotlivých civilizací
na druhé nelze přeceňovat, ale byly tam. Lze říci, že evropská kultura, ale i politické
zřízení vychází z antiky. Většina citátů má svůj základ v antice. Filozofie vychází z
antiky. Antika byla na jedné straně oslavou těla a duše, na druhé to byla společnost otrokářská,
někdy velmi krutá.
ANTIKA - HESLA
A
B-D
E-G
H-CH
I-K
L-M
N-P
R-S
T-Z
a
r i s t o t e l e s
P l a t o n
Tháles
Narozen 640 př.n.l. v Milétu
Zcestovalý a světa znalý kupec, který projel Egypt. Byl rovněž státníkem a všestranným
přírodovědcem. Předpověděl zatmění slunce, které se naplnilo přesně podle jeho předpovědi.
Zjistil výšku egyptských pyramid, objevil řadu základních matematických pouček.
Osvojil si orientální vědění matematiky a astronomie a samostatně je zpracoval. Pro Řeky
byl jedním ze sedmi mudrců starého světa.
Podle antické tradice odpověděl na otázku:
Co je nejtěžší ? - znát sama sebe,
Co nejsnadnější ? - poradit druhým
Co je bůh ? : - To, co nemá počátek ani konec
Jak lze žít v dokonalém souladu s ctností: Tak, že nikdy nečiníme to, co odsuzujeme u druhých.
Domníval se, že vše existující vzniklo z vody. Sama Země leží na vodě a je obklopena mořem.
O Thaletovi se vypravuje, že jednoho roku, kdy předpokládal bohatou úrodu oliv, skoupil
všechny lisy na olivový olej, a pak je draho pronajímal. Chtěl tak dokázat, že i filozof
dokáže zbohatnout, ale že je nad to povznesen.
Anaximandros
Žil 611 - 549 př.n.l. v Milétu.
Zakladatel filozofie jako samostatné vědy.
Své názory publikoval v nedochovaném spisu: O přírodě.
Původním principem světa je neurčité a neomezené, z něhož se vyděluje studené, teplé, suché
a vlhké. Tuto látku nazývá apeiron.
Z jejich vzájemného působení se vyvinulo existující uspořádání světa.
První vyslovil myšlenku, že Země byla nejprve v kapalném stavu a při svém postupném
vysoušení dala vzniknout živočichům, kteří žili nejdříve ve vodě a později přesídlili na
zem.
Zemi si představoval jako volně vznášející se v prostoru.
Ohnivý prstenec po svém roztříštění obíhá kolem země a vyzařuje oheň a stvořil tři
prstence, v nichž zůstalo určité množství ohně, který pronikl ven a stvořil tři prstence -
hvězdný pruh, sluneční pruh a měsíční pruh. Zvířata a lidé se vyvinuli z naplaveného mořského
dna a změnili formu při přechodu na souš.
Sestrojil první mapu světa, model vesmíru a zdokonalil sluneční hodiny.
Podle věčného zákona vycházející z neurčitého a neomezeného vznikají stále nové světy a
opět se do něho navracejí: neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle
určení času”. Tak zní jeho poslední slova ze zachovalého zlomku spisu
Anaximenés
řecký folozof z milétské školy
Považoval za pralátku vzduch, ovšem nikoliv v doslovném smyslu, neboť do něj zahrnoval i
duši. I on hlásal periodické střídání zániku a vzniku. Podal naivně materialistické výklady
o vzniku zemětřesení, duhy, sněhu a podobně.
Pýthagoras
580 - 500 př.n.l.
matematik, astronom a filozof
Putoval Orientem a Egyptem, než se stal zakladatelem náboženského řádu v Krotonu v jižní
Itálii.
Matematika: Pythagorova věta - součet úhlů trojúhelníka je roven dvěma pravým.
Matematiku však nepovažoval jen za jednu z disciplín, ale postavil ji do středu své
filozofické nauky.
Podle staré tradice byl první, kdo se nazval filozofem, protože mu připadalo troufalé
nazývat se ,,sofos”tj. mudrc.
Pýthagorejská nauka spatřuje v číslech stavební prvky světa. Harmonie světa spočívá v tom,
že je v něm vše uspořádáno dle číselných vztahů. Důkazem tohoto tvrzení je hudba. Pýthagoras byl první, kdo za harmonickým zvukem objevil číselné vztahy, které však odvozoval mezi délkami znějících strun.
Hudební harmonii nalézá i ve vesmíru. Když nebeská tělesa probíhají svou drahou, vyvolávají
tzv. hudbu sfér. Tato myšlenka se neustále vynořovala jako básnický obraz, ale i ve fyzice
a astronomii.
Pythagoras tak nehledá tajemství světa v pralátce, nýbrž v prazákonu.
Xenofanés
Narozen kolem r.580 př.n.l., pocházel ze západního pobřeží Malé Asie. Cestoval po řeckých
městech, až se usadil v Eleji a stal se zakladatelem filozofické školy. Bojuje proti
řeckému náboženství. Tvrdí, že bohové mají až moc lidských vlastností. Ve své naučné básni,
která se zčásti dochovala, se vysmívá takovéto představě. Dle něho může být jen jedno
nejvyšší a nejlepší. Tento jediný bůh je všudypřítomný, nejde jej srovnávat se smrtelníky.
Tento bůh je však identický s jednotou světa, takže jeho nauka se nazývá panteistickou.
Xenofanés je první řecký filozof, který vytáhl do boje proti tradičnímu náboženství, proti
víře i proti nauce o stěhování duší. Tím, že ztotožnil nejvyšší bytost s jednotou celku
světa, se stal spoluzakladatelem nauky o věčném bytí za rozmanitosti jevů, nauky, která
byla jeho žáky důsledně propracována.
Parmenidés.
Xenofanův žák, narodil se 540 př.n.l. v Eleji. Později se stal ctěným občanem tohoto města. Ve starověku byl jedním z nejváženějších filozofů vůbec. Přijal Xenofanovu myšlenku o neproměnlivém jsoucnu a systematicky ji zformuloval.
V jeho naučné básni, bohužel dochované jen ve zlomcích, jsou proti sobě postaveny pravda a vědění na jedné straně, zdání a pouhé mínění na straně druhé. Pravého vědění se dosahuje čistým rozumovým poznáním. To ale učí, že může být jen bytí a nikoliv nejsoucno.,,Jen jsoucno jest, nejsoucno není a nemůže být myšleno.” Jsoucnem se při tom rozumí to, co vyplňuje prostor, je tedy popírána možnost prázdného prostoru. Hypotéza pohybu vždy předpokládá nejsoucno - aby se mohlo jsoucno pohybovat na jiné místo, musel by tam být nejprve prázdný prostor, tedy nic. Stejný princip používá s hypotézou vývoje: co se teprve stane, je ještě nejsoucí. Z toho vyvozuje smělý závěr, že vskutku nemůže existovat ani dění, ani pohyb, nýbrž jen neproměnlivě trvající bytí, protože jsoucno vyplňuje všechno, není myšlení mimo bytí. Smysly, které předvádějí svět stálé změny a vznikání a stálého pohybu klamou a jsou tedy zdrojem všeho omylu.
Zénón z Eleje.
Žák Parmenida. Za svou hlavní úlohu považoval bránit učení svého učitele proti námitkám,
které se vyskytovaly. Prostřednictvím své obrany vyvinul důvtipné umění důkazu, že byl
považován za zakladatele dialektiky.
Nejznámější jsou jeho dva důkazy proti pohybu:
1 - Závod Achilla s želvou. Achillus nemůže nikdy dohnat želvu, neboť ona má náskok. A to proto
, že v době, kdy Achillus doběhne do bodu, kde stála želva, ona za tento čas uběhla zase
kousek dopředu. Atd. želví náskok se zmenšuje, ale Achillus nikdy želvu nedohoní.
2 - Letící šíp pozorovaný v kterékoliv chvíli se nalézá v určitém místě a v určitém čase. Je
tedy v klidu. Jestliže je však v každém okamžiku v klidu, tedy se nepohybuje, ale stojí.
Plutarch z Chaeroneje
kol.46-120 n.l.
Jeden z nejvzdělanějších řeckých spisovatelů tohoto období. Vzdělání se mu dostalo v
Athénách. Získal si přízeň císařů Traiana a Hadriana, v rodišti byl v místních úřadech
, byl členem kolegia delfských kněží. Napsal okolo dvouset prací, z nichž se dochovalo stopadesát.
Jeho dílo se dělí na populárně filozofické práce, životopisy. Jeho největší dílo jsou
Bioi paralleloi /souběžné životopisy/. Zachovalo se třiadvacet dvojic životopisů Řeků a Římanů.
Nebyly však napsány z pohledu historika, ale moralisty, který chce vzbudit v čtenáři
nadšení a povzbuzení z historie.
Po celý středověk byl školním autorem v Byzancii. Na konci 14.stol. ho objevila Evropa,
vytrvala až do 18.stol. Jeho dílo obdivovali Erasmus, Rabelais, Rousseau.
Plutarch rozeznává tři základní druhy principů: princip dobrý - boha, princip zlý - zlou duši
světa, princip indiferentní - hmotu. Avšak mnohem větší důležitost než bytost boží mají pro
něj bytosti poloboží, tzv.démoni. To jsou bytosti věděním a mocí vynikající nad lidmi, jsou
však spojeni s hmotou. Jsou spojením mezi bohem a lidmi, jsou dobří a špatní.
Od posmrtného života si slibuje jasnější poznání věcí božských.
Epikuros
341-270 před n.l.
Narodil se na Samu .
Zdůrazňoval, že je filozofem samoukem. Roku 306 založil školu v Athénách. Z jeho díla se
zachovalo jen pár zlomků a dopisy. Největší pramen jeho filozofie je Lucretiova báseň ,,
O podstatě světa.“ Přijal atomismus, ale zavedl do něj princip náhody. Lidská duše se
skládá z atomů. Není však samostatná, ale zaniká se smrtí člověka. To znamená, že není nutno
se bát posmrtného života, protože člověk po smrti již nic necítí.
Největší dobro pro člověka vidí v blaženosti, ale nikoli v blaženosti ,,prostopášníků, ale
v blaženosti člověka, který necítí bolest těla ani bolest duše. Kriterium blaženosti je
pro něj dáno rozumovou úvahou. Princip jeho morálky je sebeovládání a ponoření se do sebe.
Epikuros zdraví Menoikea
,,Život plný rozkoše není možný bez života chápajícího, mravního a spravedlivého."
Řecký historik Thúkydidés
/Dějiny peloponnských válek Periklova řeč/
,,My totiž máme státní zřízení, které nepotřebuje nic závidět zákonům sousedů, spíše jsme
sami příkladem jiným, než abychom druhé napodobovali. Říká se mu demokracie, vláda lidu,
protože se opírá o většinu, ne jen o několik málo jednotlivců, podle zákonů mají všichni
stejná práva, když jde o soukromé zájmy, pokud však jde o společenský zájem, má při
vybírání pro veřejné úřady každý přednost podle toho, v čem vyniká, podle schopnosti, ne
podle své příslušnosti k určité skupině. Když je naopak někdo chudý schopen vykonat pro
obec něco dobrého, není mu v tom jeho nízké postavení na překážku. Ve vztahu ke
společnosti žijeme ve svobodě a stejná svoboda panuje v každodenním vzájemném styku, kde
neplatí žádná podezíraní, kde se nehněváme ne souseda, jestliže něco dělá podle své chuti
a nevyvoláváme mrzutosti, které sice nemusí být škodlivé, vyhlížejí však nepříjemně. V
soukromém životě se chováme jeden k druhému bez vzájemného obtěžování a v životě
veřejném nepřekračujeme zákony, především ze studu, posloucháme své spoluobčany, kteří
právě zastávají úřady a zákony, především ty, které byly dány na ochranu lidí, jímž bylo
ukřivděno a ty, které jsou sice nepsané, ale jejich porušení přináší podle obecného soudu
hanbu."